Zpěvák a herec Peter Pecha (31) je sice Slovák, díky původu z českomoravského pohraničí je ale jeho čeština perfektní. Stal se hvězdou českých muzikálů, za svůj výkon v Rockym získal před dvěma lety divadelní Thálii.

Na ruce máte hodně viditelně vytetovaný houslový klíč, což symbolizuje váš vztah k hudbě. Kdybyste si měl nechat vytetovat všechny své vášně, co by tam ještě bylo?
Bylo by tam víc houslových klíčů. (smích) Můj vztah k hudbě je velmi intenzivní. Ale celkově mám rád i tetování, jen vzhledem k profesi si nemůžu dovolit to přehánět. Nemám jasně daný plán, co všechno bych si chtěl nechat vytetovat. Jsou to většinou okamžité nápady a vize a přicházejí postupně. Když už se ale pro tetování rozhodnu, jsem stoprocentně přesvědčen, že ho chci.

Na vašem facebookovém profilu hodně propagujete luxusní vozy. Další vášeň?
Ano, i tak se to dá chápat. Primárně se na Facebooku jedná o prezentaci vozů firmy, se kterou spolupracuji. Ale kdybych neměl zálibu v rychlých a luxusních autech, nedělal bych to.

Muzikál Rocky, díky němuž jste získal před dvěma lety Thálii, skončil. Změnila se od té doby nějak vaše muskulatura? Kvůli hlavní roli Rockyho jste přeci jen musel hodně zapracovat na svém těle.
Muskulatura se mění každou chvíli. Věkem, stravou, tréninkem. Kdybych měl dvanáct měsíců v roce udržovat tělo ve vrcholné formě, asi by to nebylo zdravé ani reálné. Člověk potřebuje na chvíli i vypnout. Takže ano, změnila se. A snažím se, aby to bylo k lepšímu.

Díky Rockymu jste prý přišel o zub.
Bylo to spíš takové nedopatření, kdy jsem při tréninku dostal ránu a asi jsem měl nějak špatně nasazené chrániče na zuby a trošku se mi uštípl kousek zubu. Bohužel to poškození bylo vetší, tak pak musel dodatečně ven celý.

Režisérem české verze Rockyho byl Christoph Drewitz, který tento muzikál řídil v mnoha jeho uvedeních po celém světě. Byl jste se podívat na jeho režie v zahraničí?
Ano, hned jak jsem se dozvěděl, že bych měl hrát Rockyho, jel jsem se podívat přímo na muzikál Rocky ve Stuttgartu, kde se uváděl po Hamburku a New Yorku. A pak jsem se byl podívat na muzikál Kinky Boots v Hamburku, na kterém Christoph také spolupracoval. Je to skvělý člověk a výborný režisér. Byl naprosto dokonale připravený a profesionální. Dokonce si nechal udělat foto knížku se všemi zainteresovanými v projektu: technika, masky, garderoba… s jejich jmény a naučil se je, aby je mohl přímo oslovovat.

V dalším muzikálu hrajete pro změnu Tarzana, který má být ale spíš asi mrštný než osvalený.
To je možná pravda, ale když se podíváme na disneyovskou předlohu, tak Tarzan má obojí. Jak muskulaturu, tak dravost. A to mě hrozně baví. Proto jsem se snažil tomu i uzpůsobit trénink a přípravu. Na rozdíl od Rockycho jsem cvičil primárně se svojí vahou.

Jak se vám líbí hudba Phila Collinse, který ji pro Tarzana zkomponoval?
Moc! Už jako malý kluk jsem jeho hudbu poslouchal a prozpěvoval si.

Zobar je vaše další hlavní role, tentokrát v muzikálu Cikáni jdou do nebe, který právě uvádí pražské Divadlo bez zábradlí. Co nového jste musel ze sebe vydolovat díky této postavě?
Jako Zobar jsem se musel naučit třeba práskat bičem. A to hodně dobře, protože jsou tam místa, kdy práskám svému kolegovi doslova pár centimetrů před obličejem. Naštěstí jsme měli skvělého pedagoga, mistra světa v práskání bičem Jiřího Zobla. Jinak Lujko Zobar byl další krásná výzva, za kterou jsem moc vděčný.

Jste původem Slovák, stíhá vaše rodina navštěvovat vaše pražská představení?
Samozřejmě! Jezdí téměř na každou premiéru. A když jim to zrovna časově nevychází, tak dorazí hned, jak je to možné.

Kariéra na Slovensku vás nelákala?
Nedá se říct, že nelákala. Spíš nabídky, které mě zajímaly víc, přišly z Prahy. Paradoxně moje první profesionální představení byl muzikál Rent! v bratislavském Divadle Aréna v režii Martina Čičváka. A byl to zatím i můj poslední slovenský projekt. Od té doby nepřišla tak zajímavá nabídka, abych se na Slovensko opět pracovně podíval.

Vaše čeština je perfektní, jak je to možné? Opravuje vás vaše manželka, herečka a zpěvačka Kateřina Pechová, když něco řeknete špatně?
Svou češtinu přisuzuji svému původu. Jelikož jsem z moravského pohraničí z městečka Gbely, a náš dialekt je velmi podobný moravštině, tak adaptace na český jazyk už nebyla až tak velkou překážkou. Ale pořád mám někdy nejasnosti, které buď s Kateřinou prokonzultuji, nebo mě někdy i sama opraví. Poprosil jsem ji, když si něčeho všimne, ať mi to řekne.

Na JAMU byla vaší profesorkou Jana Janěková, momentálně s ní pro divadlo Studio DVA zkoušíte představení Vše o mužích. Jaké to je po letech pracovat pod režijní taktovkou své paní učitelky?
Není to moje první spolupráce s Janou Janěkovou mimo akademii. Před zhruba dvěma lety jsme se potkali při zkoušení hry Intimní příběhy z Ráje, kde hraju jak se svojí ženou, tak s Jitkou Ježkovou a Robertem Jaškówem. Ale musím říct, že mimo akademickou půdu je práce s tetou Janou poněkud jiná. Alespoň z mé strany víc uvolněná, svobodnější a celkově velmi příjemná, domácí a pohodová.

Na YouTube je k vidění záznam vašeho vystoupení v soutěži Zlatá črievička z roku 2006, kterou jste ten rok vyhrál. Dokázal byste zbilancovat vašich posledních patnáct let, která uplynula od té chvíle? 
Ty brďo! Myslel jsem, že se bilancuje ve vyšším věku. (smích) Já se cítím pořád na začátku. Ale když se na to podívám a uvědomím si, co všechno jsem si zkusil a kam se vyvíjím, mám z toho radost. A věřím, že se to nezastaví. Ale když jsme narazili na tu Črievičku, tak na to vzpomínám velmi rád. Byl to pro mě tehdy ohromný zážitek a od té doby si pamatuju číslo 11 jako své šťastné. Protože to bylo moje soutěžní číslo.

Na internetu jsou rovněž videokázání vašeho jmenovce Petra Pechy, který je pastorem. Vy sám jste věřící?
Vlastně ano. Byl jsem vychováván v katolicky založené rodině. Člověk sice dospívá a dívá se na věci trošku jinak, hledá si v určitých metaforách svůj vlastní pohled na věc. Ale ano, jsem věřící.

Co je vaší životní filozofií?
Fight from the heart.

Za jaké hranice byste nikdy nezašel?
Záleží na okolnostech.

Zdroj: iDNES.cz [online]